V jejich očích viděl vše
Vše, po čem kdy toužila
Vše, co ve svém srdci nosila
Vše, oč kdy Boha prosila
Vše, čím si kdy prošla
Vše mu svěřila
Ve všem mu věřila
Měřila mu stejným dílem
Stala se jeho múzou dnem i nocí
Věřila, že jej jednou potká
Její srdce ji prosilo o tu víru
Vše přišlo, když to nečekala
Když už byla na kolenou
kde našla sebe samou a
to bylo to jediné, po čem on toužil
Na vztah bez přetvářky a lhaní
Na držení za ruku
Na ranní líbání
Na nahlížení do jejích dlaní
Na hlazení po zádech
Na šimrání na nose
Na ležení v trávě
Na sledování hvězd
Na to, že on ji dá svou zranitelnost
A ona jej svou láskou ovine a bude v bezpečí
To, co si přáli oba dva ve chvílích osamění

∞∞∞∞∞∞∞∞

A již nikdy nezažijí vnitřní potemnění

A již nikdy nezažijí vnitřní potemnění

Celý jejich život se stal oázou lásky

Bez jakékoli nadsázky

V celém prolnutí se v sobě

V každé roční době

Usínali v sobě kdekoli se octli

Milováni

Počkala si na jeho nádech

Počkala si na jeho přítomnost

Počkala si na jeho výraz ve tváři

Počkala si na jeho odraz ve svých očích

Počkala si, až se tam vepíše na věky

Počkala na to, až ji spatří v celé její vnitřní kráse

Počkala na to, až spolu upadnou do polštáře

Počkala, až se jí oddá, až ji uvěříKaždý její nádech

Každé její děkuji

Každé její probuzeni

Každé její nové zrození v měsíčním cyklu

On ji přijal a vzal za svůj sen

Který pro něj žila každý den
On si toho vědom, postavil pro ni království ze svých nádechů

On už věděl, že našel

Svou vděčnost proměněnou ve věčnost v její náruči

∞∞∞∞∞∞∞∞

Proto mě ani neudivuje, že otázka ve znění, jestli umíme tančit, ne-
padla. To zjistíme, až se do toho pustíme. Vycházíme ven, je to úplný

opak toho klidu, který byl venku, než jsme přišli.
Všude hraje hudba, lidé tančí. Bylo toho plné ovzduší, nadšení.
Jak jdeme ulicí, tak vidíme v té celé radosti lidi, co se pohupují a zpívají.
Přicházíme mezi ně a necháváme se unést jejich rytmem.
Pocit, že by ani jeden z nás neuměl tančit nemáme. Naše ruce obtáčí
naše těla.
Střídavě se drží a pouštějí, jemněji a silněji. Nakonec zůstáváme pouze
v objetí a jen jsme. Přestože tam je mnoho lidí, tak zůstáváme v opojné
spojitosti jen nás dvou.
Jako, když máte na hrudníku dýchající polštář, který se do vás celých
rozprostře.
Takto jsme mlčky několik minut a jen vnímáme své nádechy a výdechy
a rytmus hudby.
V jednu chvíli se vzneseme a zašeptám Patricii do ucha: „Kdyby se tu

teď objevil Anděl, na co by ses ho chtěla zeptat?“ Jen se usmála tako-
vým tím svým pohledem, který by roztavil i kus skály, natož mě. :)

„Zeptala bych se jej na to, jak dlouho trvá polibek Andělů. Taky
bych se jej zeptala, jak si dávají najevo svou lásku nebo jestli by se
vzdali svých křídel pro pozemskou lásku.“
Tak teď se ztracím úplně, jak mě těmito dotazy dostala hluboko do
sebe.
Jen si tak povzdechnu v sobě: „Jeeeeee.“

Úplně si živě představuji, jak tady ten Anděl je, jak asi vypadá, jestli tře-
ba voní.

Napadlo vás někdy si představit jak a jestli Anděl voní? Tyyyyy jo, to mě
baví ty naše hovory s Patricií.
A jak tady je u nás ten Andílek, tak nás hladí těmi svými křídly, obejme
nás jimi a říká nám, jak nám to spolu sluší a že nemáme přestávat a jen
zašeptal: „Protančete spolu životem.“
No, tak v tu chvíli mám husí kůži po celém těle. Projíždí mi přes celá
záda od nohou až ke krku a pak to jde přes hlavu a čelu k víčkům.
To je síla vám řeknu.
Zadívám se mu na ruce. Přeji si vidět, jak vypadají. Co v nich má za sílu
a energii.
S každým máchnutím křídla, jako když se rozvlní prostor. Jako když nás
na setiny vteřiny vpouští nahlédnout do jiných světů, o kterých si ani
nedovolíme snít. Tam je tak krásně.
Do toho zašeptala Patricie mě do ucha, velmi jemně.
„Na co myslíš, že by se Andělé chtěli zeptat nás?“
Otázka mnou projíždí a tak ze sebe pronáším. „Zeptali by se nás možná
na to, jaké to je moci dýchat. Jak dlouho trvá lidský nádech. Jaké to je
moci cítit tlukot svého srdce.“
Patricie mi říká“ „Tyyyy joooo, to jsou hezké otázky.“
Lehounké jako házet po vodě žabičky malými duhovými oblázky.
V každém se odráží na hladině kus Tebe, jako takové pohyblivé
nebe.

Dotančili jsme společně s našimi otázky a fantazírováním, hudba ztich-
la, naše nitro také a pomalu se odebíráme domu, kde nás čeká ticho, ve

kterém nám je dobře.

∞∞∞∞∞∞∞∞

Měsíc ozářil jejich těla, tak velmi
velmi toužebně jej chtěla.
To jedno ráno se probudila
s paprskem slunce ve tváři
A on se k ní sklonil a měl úsměv na tváři.
Bylo to již skutečné, nebylo již třeba křičet ze snů. Ne.

Ne, kterého se tak bála,
protože by se sama smála.
Smála svým bláhovým představám.
Dala jim však život a on do něj vstoupil a miloval ji

každým svým nádechem .
Stáli spolu pod stromem

Stáli tam a postávali a nad jejich postavami se Andělé

setkávali

Jeho ruka si přála jediné, aby mu ona neřekla ne. A tak ji
začal hladit po tváři. Ona se na něj usmála a řekla mu, že
se už nechce vrátit domu Že ten přístav naděje je všude

tam, kde on a ona je.

Svou ruku na jeho přiložila, jako by chtěla cítit jeho srdce
z obou stran. Jeho dlaň se s její tváří zasnoubila.
Jeho ruky líc šel jí s její rukou vstříc.
Druhou rukou si její boky k sobě přiklonil a o její polibek

tak žadonil.

Její rty již touhou omdlévaly, jak si přály být v jeho
polibcích a zažívat tak svůj prosebný chtíč.
On ji políbil, byl tak něžný, že si to tak vždy přála, a tak
mu svými rty vtiskla svůj dech, pro jeho další nádech.

Říkal jí čistou pravdu

Ona mlčela čistou duší
Říkal jí čistou pravdu
Ona cítila víc, než tuší
Říkal jí čistou pravdu
Ona snila o souladu duší
Říkal jí čistou pravdu
Ona se usídlila v jeho duši
Říkal jí čistou pravdu
Ona se smála s lehkou duší
Říkal jí čistou pravdu
Ona nalézala smysl v jeho pravdě
Pravdě, která vyvěrala z jeho srdce.
Pravdě, která měla svou lehkost.
Pravdě , která osvobozovala.
Pravdě , která jí dávala pocit jistoty.
Pravdě, která činí správná rozhodnutí.
Pravdě, která říká, proč jsme zde
Pravdě, která říká o smyslu života
Pravdě, která hovoří o našich ideálech
Pravdě, která vnáší vášeň do našeho života
Pravdě, která nám dává růst
Pravdě, kde není nic nemožné
Pravdě, kde je zákonem láska
Pravdě, kde měli oba dva čistou duši
Pravdě, kde mu již vše věřila
Pravdě, kde mu své srdce svěřila

∞∞∞∞∞∞∞∞

vzala a dovolila se mi tam rozhlédnout a moci ji skutečně poznat.“
Svou hlavu sklání ke mně, aby mě viděla a dlouze se mi dívá do očí.
Vidí do mě, do celé mé bytosti viděla a přišlo mi, že stojím na skále, ze
které padá vodopád, ten oživuje a napájí celý svět a já jen z té výšky té

skály pozoruju. Oněměl jsem, ztrácím dech, ztrácím své tělo, své potře-
by, touhy, nacházím svou duši v jedné krásné venuši jménem Patricie.

Jestli jsem někdy přemýšlel, zdali vůbec nad tím, proč Bůh stvořil ženu,

tak je to proto, aby mužům daly nahlédnout do toho, kým mohou vů-
bec být.

Posouvám svou hlavu malinko výše, na střed jejích zad, to mi umožňu-
je, že mohu být blíže jejímu srdci. To mě svým tlukotem hladí po tváři

a rozjasňuje mi to mé vrásky minulosti. Je to jako takový laser na omla-
zení toho, co se stalo kdysi dávno, a vyplňuje to mé vrásky, ve kterých

tepá bolest.

Beru si její levou ruku a prsty si pokládám je na své rty. Je to jako stvo-
ření světa, jako první den co s láskou stvořitel začíná tvořit. Takto si mě

její prsty a energie, co z ní vystupovala, začala podmaňovat. Rty jsou

kouzelné místo. Vstupu veškerenstva, co se mění pak v jsoucno prosto-
ru a vyplňuje jej tak bez obsahově, říkáme ji láska. Ta není obsahem, ale

podstatou, takovou bránou časoprostoru, kudy je možné vstupovat do
různých světů a být tak všude a s každým v míru.
Užívám si to a Patricie se usmívá a v ten moment si říkám pro sebe, že
ji vezmu do svého světa, touhy a něhy a že celé její tělo prozářím tím
žárem, co ve mně probouzí. Posunu se k ní ještě o kousek výše, a naše
těla vytvořila krásnou siluetu, kdy se mé rty lehce dotýkají rtů Patricie
a rukama si ji chytám za její boky. Nepochybně cítí tu sílu a vášeň, se

kterou s ní toužím sdílet tento okamžik, a jen mi přes mé rty svým ja-
zykem přináší poselství něhy, které mou touhu zkrotí, a dává mi svou

představu o sdílení spojení a říká tichým hlasem: „Pomiluj mě něžně.“

Jeden okamžik vstoupil v druhý a toto samotné protnutí času předzna-
menalo naše vlastní spojení. Tentokrát ji něžně uchopím za bok, a říká:

„To je ono.“ a pomalinku se spojuje mé fyzické s jejím a jen na Patricii
zůstávám ležet a držíme se za ruce.
Líbám ji na její krk, jemně na ouška a cítí můj dech plný napětí a lásky.
Ta již dává skrze mé nitro jasně pocítit, že se nechce bránit. Užíváme si
toto spojení a necháváme přicházet obrazy z jiných galaxií a usmíváme
se jako dva puberťáci.
Přivoním si k jejím vlasům, je z nich cítit něco mimo náš svět. Jako když
do nich vesmír napouští svůj úsměv z toho, jak se raduje z nás dvou,
a říká si: „Aha, tak taková je pozemská láska a líbání.“
A dali jsme odpověď na otázku, kterou se nás možná chtěli zeptat
Andělé.
Po doznění tohoto opojení, dostáváme chuť spolu blbnout, házet

po sobě polštáři, stávají se z nás dvě malé děti, které touží po ji-
ném druhu spontánnosti.

To je stejně krásné jako celé poznávání její celé bytosti. A říkám nyní
Patricii: „Počkej, ještě Tě mám chuť hýčkat.“ Jdu pro nádobu s horkou
vodou, dávám do ní lahvičku krásně vonícího oleje a říkám Patricii, ať
si lehne hlavou do mého klína a ona se u toho dívá nahoru do nebe.
Nechala se překvapit, důvěřovala mi.
Jemně přikládám ruce na její obličej, uklidním její i svou energii a po
té přecházím na spánky a začínám jí je pooooomaaaaaaliiiiinkuuuuuu

jemnými krouživými pohyby masírovat. Její nádechy se zpomalují a zti-
ší. Mé ruce začínají být velmi teplé, napojí se na vyšší energii a jen jí ře-
kám: „Důvěřuj mi.“